Znáte to také? Vy, vaše děti nebo někdo ve vašem okolí? Myslíte na nějakou věc, vyprávíte nějaký příběh a přitom máte husí kůži po těle a takový ten špatný pocit.

Před pár léty:), když jsem byla malá, byla jsem takový malý divočák. Chvilku jsem neposeděla v klidu, neměla jsem nikdy dost zábavy, legrace, pohybu (no prostě dítě) a běhala jsem i doma a dělala blbiny. A tak jednou při běhání (se sestřičkou Leničkou), jsem zakopla (což se stává), ale co čert nechtěl, spadla jsem nešikovně. A to zrovna na roh dřevěné postele. A pusinkou.

Následoval pláč a myslím, že to opravdu bolelo. Protože, jak jsem už psala, i když mi příběh jen rodiče vyprávěli, tak jsem ho vlastně nikdy opakovaně slyšet nechtěla, právě pro ten špatný pocit, který mě u jeho vyprávění zaplavil.

Rodiče si mysleli, že je zoubek uražený. Ale protože jsem nepřestávala plakat, šlo se raději k paní zubařce, ať ho zkontroluje. Ta prohlédla pusinku a zjistila, že je zoubek nikoli ulomený, ale zaražený v dásních. A tak se rozhodla zoubek popotáhnout zpět, na své místo a protože tehdy se asi nedával rajský plyn či jiné přípravky na uklidnění, lehli na mě a paní doktorka činila. Já, malá holčička, kterou to moc bolelo, jsem se samozřejmě bránila a výsledek byl ten, že paní doktorka zoubek nepopotáhla, ale vytrhla.

Chjo.

První zub byl venku a ne zrovna dle dětských představ. Žádná Zoubková víla, žádné kouzlo, fantazie. Nic pěkného. Hodně bolesti, slz, smutku. Jak by se mi tenkrát hodila nějaká odměna, pro radost, za odměnu, taková malá náplast, která by pohladila tu dětskou dušičku

Báli se, že došlo k poškození lůžka a druhý, již trvalý zoubek, by mi nemusel narůst. A to bych opravdu nechtěla, vždyť to byla jednička nahoře. A tak jsem dostala malou protézku, která vypadala jako rovnátka, ale s jedním zoubkem.. A tady to začíná být už trošku veselejší příběh. Protézku, jsem nosila v pusince, aby se simuloval chybějící zub. No a protože je to u dětí výjimečné nosit protézku, děti jsou zvídavé a chtějí všechno vyzkoušet, protézka byla ve školce na roztrhání.

Za kokinka, za odměny nebo jen tak, ať si vyzkouší i ostatní děti. Měla takový úspěch, že se mi nevracela zpět a když se mi již potřetí nevrátila a já přišla domů bez ní, tak maminka konstatovala.

Jestli má zoubek vyrůst, tak vyroste a to i bez protézky, už pro novou nejdu.

A tak se i stalo. Zábava, atrakce skončila.

Ale co je nejdůležitější? Trvalý zoubek narostl.

A vytrhlý,mléčný první zoubek? Ten mám doma. Schovaný. Je krásný. Rodiče mi slibovali, že až vyhrajeme ve sportce, tak mi ho dají do zlata. Na řetízek, na krk. Jako malá jsem si to představovala, jak ho nosím a těšila jsem se, až vyhrajeme v té sportce.

A dnes?

Dnes jsem ráda, že jsme ve sportce nikdy nevyhráli a zoubek mám na památku, v celé své přirozené kráse. Vždyť kdo má schovaného takového fešáka😊.

Podívejte, tady je😊.